Nanoplasty – neviditelná hrozba s neviditelnými důsledky

26. 2. 2025 (mic) - Makroplasty nás iritují na každém kroku. Mikroplasty jsme se již naučili vnímat. Ale největší hrozba zůstává očím skryta. Nanoplasty, mikroskopické částice plastů menší než tisícina milimetru, volně pronikají až do našich buněk a mozku, kde potichu škodí, aniž bychom o nich tušili. Jak vážný problém představují, odkud pocházejí a co proti nim můžeme dělat?

Zatímco problém plastového znečištění je veřejnosti obecně dobře známý, pozornost médií i politiků je stále převážně zaměřena na tzv. makroplasty – velké kusy odpadu, jako jsou PET lahve, sáčky, tašky nebo obaly. Není divu, tyto předměty jsou totiž snadno viditelné, esteticky rušivé a tudíž se staly symbolem boje proti plastům. Skutečný problém však může být ještě mnohem závažnější, protože zůstává očím veřejnosti prakticky skrytý. Tím problémem jsou nanoplasty.

Nanoplasty jsou definovány jako částice plastů menší než jeden mikrometr (1 µm), což je přibližně tisícina milimetru. Díky těmto extrémně malým rozměrům jsou nanoplasty pro lidské oko zcela neviditelné, což však nijak neubírá na jejich nebezpečnosti – ba naopak.

Mnohé překvapí, že hlavním přímým zdrojem nanoplastů v našem každodenním životě je textilní průmysl. Ten v současnosti produkuje obrovské množství syntetických materiálů, zejména polyesteru, nylonu, akrylu a dalších polymerů, které se dnes běžně používají nejen v oblečení, ale také v kobercích, záclonách, ložním prádle, plyšových hračkách či čalounění nábytku. Každé praní, nošení a běžné opotřebení těchto textilií způsobuje postupné uvolňování mikroskopických plastových vláken, která se dále štěpí a nakonec končí ve velikostní kategorii nanočástic.

Pokud si prohlédnete domácí prach pod mikroskopem, pravděpodobně zjistíte, že až 80 % jeho objemu tvoří právě plastová vlákna pocházející z vašeho oblečení, koberců, čalounění nebo záclon. Fenomén tzv. rychlé módy tento problém rapidně zhoršuje, protože levné a často nekvalitní syntetické materiály se rychle opotřebovávají a produkují obrovské množství nanočástic.

Nanoplasty představují výrazné zdravotní riziko zejména kvůli své schopnosti pronikat do biologických tkání. Díky extrémně malé velikosti totiž procházejí buněčnými membránami a mohou se nekontrolovaně pohybovat v lidském těle – od plic přes krevní oběh až do životně důležitých orgánů, dokonce mozku. Jejich přítomnost byla nedávno prokázána dokonce i v placentě, což naznačuje, že jejich dopad na zdraví začíná již před narozením.

Nedávné studie odhalily alarmující množství nanoplastů v lidských orgánech. Výzkum publikovaný v Nature Medicine zjistil, že průměrný lidský mozek obsahuje přibližně 0,5 % své hmotnosti v plastech, což odpovídá množství plastu v jedné čajové lžičce. Toto množství je až 30krát vyšší než v jiných orgánech, jako jsou játra či ledviny. Přítomnost nanoplastů v mozku je obzvláště znepokojivá, protože mohou narušovat neurologické funkce a přispívat k rozvoji neurodegenerativních onemocnění.

Organismus nanoplasty nerozpoznává jako běžné biologické znečištění (např. viry či bakterie), a proto proti nim neumí efektivně bojovat. Nevyvolávají imunitní odpověď přímo svou přítomností, ale až sekundárně, když naruší buněčnou strukturu tkáně. Tělo reaguje spuštěním mechanismu hojení, který se však projevuje chronickým, byť drobným zánětem. Opakované vystavení tkání těmto zánětlivým procesům může vést k vážným zdravotním problémům, jako jsou degenerace buněk a zvýšené riziko rakoviny. Z hlediska zdravotního dopadu je proto možné srovnávat nanoplasty s historicky nechvalně proslulými azbestovými vlákny, jejichž škodlivost spočívala rovněž ve fyzickém narušování tkání a následném vyvolávání chronických zánětů a rakovinotvorných procesů.

Přestože vědecká komunita již řadu let upozorňuje na existenci a rizika spojená s nanoplasty, tato problematika stále uniká širší veřejné pozornosti i zájmu politických institucí. Jedním z důvodů je paradoxně právě jejich největší nebezpečí – neviditelnost. Nanoplasty nejsou pro běžného člověka fyzicky vnímatelné, a proto u veřejnosti nevyvolávají potřebný tlak na politické činitele, který by vedl k efektivnímu řešení problému.

Zatímco veřejnost snadno identifikuje makroplasty jako problém díky jejich viditelnosti, nanoplasty zůstávají neviditelné a problematika jejich regulace se ocitá na okraji pozornosti. Dosud neexistují ani jasná pravidla pro měření jejich množství v životním prostředí, ani plošné regulační politiky jejich snižování. Výsledkem je, že se tato nebezpečná forma znečištění nadále nekontrolovaně šíří.

Vedle nezbytného zavádění přísnějších regulací textilního průmyslu a osvětové činnosti je však klíčové podporovat intenzivní výzkum zaměřený na komplexní pochopení zdravotních i environmentálních dopadů nanoplastů. Dosavadní poznání je stále nedostatečné a odborná veřejnost volá po detailnějším mapování cest, kterými se nanoplasty šíří životním prostředím, i jejich přesných mechanismů působení na biologické systémy.

Stejně důležitý je ale i výzkum zaměřený na prevenci a konkrétní řešení tohoto problému. Zatím chybí efektivní technologie, které by dokázaly nanoplasty účinně odstranit z odpadních vod, vzduchu nebo půdy. Jednou z nadějných cest mohou být například nové metody filtrace odpadních vod pomocí nanomembrán, biotechnologické metody rozkladu nanoplastů za pomoci specializovaných enzymů či mikroorganismů, nebo vývoj materiálů, které plastová vlákna vůbec neuvolňují, případně je uvolňují v mnohem nižším množství.

Právě kombinace regulací, zvýšené informovanosti a intenzivní podpory výzkumu na všech úrovních může vést k reálné změně v boji proti nenápadné, avšak velmi nebezpečné hrozbě nanoplastů.

Nanoplasty představují skrytou, avšak závažnou hrozbu pro životní prostředí i lidské zdraví. Je nezbytné zvýšit povědomí o tomto problému, podpořit výzkum zaměřený na jejich odstranění a přijmout opatření ke snížení jejich produkce. Pouze kombinací prevence, inovativních technologií a globální spolupráce můžeme čelit této neviditelné hrozbě a chránit tak naše zdraví i planetu pro budoucí generace.

-mic